ČS. LEGIE

Vlevo: prap.čet. Jan Koukol, vpravo: stržm.čet. Antonín Křepela.

(vlevo) četník na zk. des. Stanislav Roubal

(vpravo) četník na zk. čet. Vladimír Černý

   Rok 1938 patří v našich dějinách bezesporu k těm nejdůležitějším. Události, které se tehdy staly, podstatným způsobem ovlivnily a dodnes ovlivňují osud a směřování českého národa.

   Československo, v němž Češi žili společně se Slováky, Rusíny a dalšími menšinami, vstupovalo v tomto roce do dvacátého roku své existence.

Tomáš G. Masaryk

   V sousedním Německu vládli již 5 let nacisté. V jejich čele stál diktátor Adolf Hitler. Ten se nijak netajil svým záměrem zničit Československo. Jeden z klíčových prvků, který k tomuto cíli použil, byla sudetoněmecká menšina. Hitler prohlásil, že československá vláda a Češi vůbec sudetské Němce utiskují a terorizují a že on, ochránce všech Němců, musí své soukmenovce osvobodit.

   Větší část československých Němců slepě uvěřila této lživé proklamaci a nadšeně ji přijala za svou. Prostřednictvím svých nacistických organizací a zejména nacistické strany usilovali o rozbití československého státu a tzv. "návratu domů", jak označovali připojení Sudet k Německu.

   Jen u politikaření a "papírového" boje ovšem nezůstalo. Sudetoněmečtí nacisté hlavně v pohraničí vyvolávali potyčky a nepokoje, různé bojkoty, provokace a nakonec se uchýlili k terorismu. Hlavním cílem jejich teroristických útoků se staly různé československé úřady a zejména potom bezpečnostní a vojenské orgány. Boje našich vojáků, policistů, četníků a finanční stráže se sudetoněmeckými teroristy byly nejintenzivnější právě v roce 1938, přičemž vrcholu dosáhly v září tohoto roku.

Boj českých četníků proti sudetoněmeckým vzbouřencům v obci Habartov v září 1938 (z hlediska poválečného vyšetřování) - část první

   Následující text pochází z publikace "Nedaleko od Norimberku, Václav Jiřík, Cheb 2000", str. 416 - 478.

Dekret presidenta republiky ze dne 19. června 1945

o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidových soudech.

   O přísnou spravedlnost volají neslýchané zločiny kterých se dopustily nacisté a jejich zrádní spoluviníci na Československu. Porobení vlasti, vraždění, zotročování, loupení a ponižování, jehož obětí byl československý lid, a všechna ta stupňovaná německá zvěrstva, kterým bohužel pomáhali a nebo asistovali i zpronevěřivší se občané českoslovenští, z nichž někteří zneužili při tom i vysokých úřadů, mandátů nebo hodností, musí dojíti zaslouženého trestu bez průtahu, aby nacistické a fašistické zlo bylo vyvráceno z kořene.

Habartov

   Význam tohoto případu, který se odehrál v hornické obci na nynějším Sokolovsku, již v době své bezprostřední exploze dramatickým způsobem otřásl československou veřejností. Jednoznačně naznačil, kterým směrem se bude ubírat následující tok událostí. Ještě než se dostaneme k vylíčení tragického děje, stalo se tak již mnohokráte, bohužel s řadou nepřesností, je třeba uvést několik faktů a základních statistických údajů. Habartov, německy Habesbirk, měl podle údajů z roku 1938 3 135 obyvatel, z toho 207 Čechů. Vyšetřování zdejší krvavé řeže začalo bezprostředně po válce. Z údajů, které máme k dispozici ze soudních materiálů, k prvému zatýkání došlo okamžitě po konstituování československé státní moci na tomto území. Prvním zatčeným byl 25. května 1945 horník Jiří Mayer, který byl později v hlavním procesu odsouzen k trestu smrti. K největší razii došlo 31. května téhož roku, kdy ve vazbě skončilo celkem 23 osob. Jen za tento měsíc bylo uvězněno 30 podezřelých. Tempo dalšího zatýkání již nebylo tak intenzivní, v červnu 1945 to bylo 8 osob, v červenci 6, v srpnu 8, v září 10, v říjnu 5 a v prosinci téhož roku byl pouze jeden zadržený.

   V následujících dvou létech šlo již jen o jakési paběrkování. V lednu 1946 byly zatčeny 2 osoby, zatýkání pokračovalo ještě v roce 1947, kdy v březnu byly zatčeny opět 2 osoby. Posledním zatčeným, důvody, proč k tomu došlo tak pozdě, si ještě objasníme, byl obchodník František Schug, stalo se tak 5. února 1948, který byl později obnovenou retribucí odsouzen na doživotí. Pouze u jedné osoby nejsou údaje kolem jejího zatčení jasné. Jednalo se o horníka Jiřího Plaila, který byl v hlavním procesu v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti. Komplikace zřejmě nastaly kolem jeho útěku z vazby, ten se mu podařil 24. listopadu 1946, kdy pracoval s vězeňským komandem na zemědělských pracích poblíže Svatého Kříže, odkud to bylo do nedalekého Bavorska co by kamenem dohodil. Suma sumárum, ve vazebních tenatech habartovské causy skončilo celkem 73 osob, z toho 69 mužů a 4 ženy. To však nebyli zdaleka všichni zadržení z tohoto případu, šlo pouze o ty, na které byla podána žaloba. Ve skutečnosti se ve vězení, resp. internačních táborech, ocitl daleko větší počet osob, které z různých důvodů neskončily na lavici obžalovaných.

   Většina zadržených pocházela z Habartova, bylo to 56 mužů a 4 ženy. 10 dalších mužů bylo z nedalekých Bukovan, jeden, konkrétně naddůlní Otto Kaminek, žil ve Svatavě, invalida a bývalý starosta Antonín Lorenz a obecní tajemník Kryštof Brusch byli z Horního Částkova v tehdejším chebském okrese. Jejich případ se však habartovské causy dotýkal pouze okrajově. Soudní postih byl rozčleněn do 64 líčení, v naprosté většině převažovaly individuální rozsudky. Jediné dvě výjimky činil hlavní proces, který se konal na samém závěru retribuce, rozsudek byl vynesen 3. května 1947, kdy na lavici obžalovaných usedlo 6 mužů; sedmý, již zmíněný Jiří Plail, byl souzen v nepřítomnosti. Také oba obžalovaní z Horního Částkova měli být 28. dubna 1947 souzeni společně. Nakonec byl souzen pouze Antonín Lorenz, Kryštof Brusch byl v listopadu 1946 z blíže neznámých důvodů odsunut do Německa. Naprostá většina rozsudků byla vynesena v dubnu 1947, a i zde můžeme posloužit statistickými údaji.

   Celkem bylo vyneseno 66 rozsudků. Vůbec prvním odsouzeným byl horník a mlynář Gustav Hampl, kterého senát dr. Slowiaka odsoudil 3. dubna 1947 k dvouletému vězení. Další výjimkou byl výpravčí vlaků Adam Bergler, senát dr. Páva vynesl v jeho případě o den později trest ve výši 5 let. Charakteristické bylo, že oba rozsudky byly hluboko pod běžným standardem ostatních ortelů. Nejvíce rozsudků bylo vyneseno 19. dubna 1947, to jich bylo celkem 10. Po devíti rozsudcích bylo vyneseno 21., 22. a 24. dubna. 8 ortelů bylo vyřčeno 18. dubna, o jeden méně 23. dubna. Po čtyřech rozsudcích bylo vyneseno 25. a 28. dubna a po jednom 11. dubna a 3. května 1947. Definitivní tečkou za habartovskou causou jako celkem byla soudní líčení, která proti obžalovaným vedla obnovená retribuce. V prvním z nich, konalo se 19. října 1948, byl odsouzen soukromý úředník Karel Hofer z Bukovan k 15 letům vězení. Ve druhém, 29. října téhož roku, již zmiňovaný František Schug k doživotí; při těchto causách předsedali senátu dr. Kratochvíl a dr. Hofman.

   A nyní několik statistických údajů kolem výše trestů. Nutno předeslat, že habartovský případ byl v mnoha směrech zcela mimořádný. Ostatně i to, co se zde 13. září 1938 odehrálo, bylo zcela mimořádné, pokud se kolem násilí a fanatismu dá mluvit o nějakém běžném standardu. Jeden z obžalovaných nestanul vůbec před soudem, jednalo se o již zmiňovaného Kryštofa Brusche, který byl odsunut. Pouze jediný z obžalovaných byl zproštěn viny, šlo o horníka Josefa Sattlera. Ten byl zatčen, nebyl v tomto směru sám, na základě písemného udání, pod kterým byl podepsán Otto Renz. Policie při následném vyšetřování zjistila, že v obci žilo pět mužů tohoto jména, ale ani jeden z nich to nebyl. Takže šlo zcela evidentně o anonymní udání, která se obvykle jako jedovaté houby po dešti objevují v podobně dramaticky zjitřených časech. O jejich amorálnosti, ať je to v tom, či onom systému, nelze ani na okamžik pochybovat. Tresty ve výši 16, 18, 20 měsíců, 2 a 10 roků byly vyneseny vždy jedenkráte. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno k 5 a dva k 15 letům vězení.

   Následné tresty vysoko překračují běžný průměr chebské retribuce. Šestnáct obžalovaných bylo odsouzeno k 20, deset k 25 a pět k 30 letům vězení. Na doživotí bylo odsouzeno šestnáct obžalovaných. Primát měl habartovský případ i v počtu vynesených absolutních trestů, šlo o deset mužů. Jeden z nich, J. Plail, byl odsouzen v nepřítomnosti a dalším třem, J. Reissovi, J. Pösslovi a J. Fritschovi, bylo odloženo vykonání ortelu. Mezitím stačili Reiss a Fritsch napsat poslední dopisy na rozloučenou. Stalo se tak na návrh veřejného žalobce dr. Růžičky, soudní dvůr včetně zapisovatelky se odebral do cel smrti, kde tuto skutečnost odsouzencům oznámil. V červenci 1947 byli požádáni manželé Jan a Růžena Pardusovi o vyjádření k případnému udělení milosti. Oba souhlasili, zároveň však ve svém písemném vyjádření dodali, že hlavní organizátoři a viníci nebyli stejně odsouzeni. I to leccos naznačovalo. Proti udělení milosti se však postavil Zemský soud v Praze, mimo jiné se poněkud nelogicky ve zdůvodnění tvrdilo, že manželky odsouzenců zůstaly v Československu.

   K definitivnímu rozhodnutí došlo v květnu a červnu 1949, kdy všem třem odsouzencům se souhlasem ministerstva spravedlnosti a Krajského soudu v Karlových Varech udělil prezident republiky milost, trest jim byl změněn na doživotní vězení. Absurdní na celé věci byla skutečnost, Reiss s Pösslem byli horníci a Fritsch truhlář, že rozhodly jejich profese, které se daly využít při těžbě uranu! Proto byli bezprostředně po změně trestu přeloženi do Ostrova nad Ohří. Za zmínku také stojí rozsudky, které byly vyneseny nad odsouzenými ženami. E. Reichenauerová byla odsouzena k 16 měsícům vězení, A. Müllerová a G. Spannová na doživotí. To byla vpravdě drsná tečka za neméně drsným případem. Nutno však opět zdůraznit, že celou tuto záležitost, včetně ostatních ortelů chebské retribuce, lze posuzovat pouze dobovou optikou a ani na okamžik nelze zapomenout na širší souvislosti.

   Mimořádnost habartovského případu od samého počátku přitahovala bez rozdílu národnosti zájem široké veřejnosti. Jako první se do jeho literárního ztvárnění pustili bezprostředně po odtržení pohraničních oblastí sudetoněmečtí autoři W. H. Eberle a R. Lindenbaum. Jejich zpracování bylo zcela tendenční v duchu nacistické interpretace průběhu událostí. Před chebským retribučním soudem se ocitl druhý z autorů, s jeho případem, včetně vylíčení habartovských událostí, jsme se blíže seznámili na jiném místě. Stojí za to ocitovat některé sentence z jeho díla: "...A nyní, příteli, když držíš tuto kroniku v ruce, pomysli na to, že my všichni v této zemi pod horami čerpáme sílu v neotřesitelné důvěře přinesené těmito oběťmi... Naše víra byla ve společenství, Vůdci a Německu." Oba autoři se s velkou pravděpodobností obrátili na hlavní aktéry habartovské causy. Ti však během vyšetřování, z celkem pochopitelných důvodů, jakékoli kontakty s těmito psavci odmítali. Rudolf Hampl, který byl vylíčen jako hrdina bez bázně a hany, tvrdil, že Eberleho popis neodpovídal skutečnosti, na habartovskou četnickou stanici v inkriminovaném čase nepřišel ozbrojen revolverem. Několikráte prý kvůli tomu protestoval, ale na vyšších stranických místech mu bylo řečeno, že autor měl právo na vlastní licenci. Toto obvinění odmítal i při soudním líčení. Podle něho Eberle čerpal informace od svých příbuzných, kteří žili v Habartově. Obdobně tak prý protestoval proti obsahu Lindenbaumovy knihy, i zde byl vylíčen jako hrdina.

   Důležité bylo, že vyšetřovatelé ani soud k těmto výtvorům nepřihlíželi, jednalo se proto pouze o okrajovou záležitost. Také z české strany došlo k několika pokusům o vylíčení habartovského případu. Vesměs se jednalo o publicisticko-novinářské zpracování se všemi neduhy, včetně politických předsudků, které tato forma přístupu k historii nese. Převládala černo-bílá a notně ochuzená vize s minimálním použitím ověřených faktů. Nemluvě již o filmovém zpracování, které bylo v prvé řadě zahleděno samo do sebe, a navíc odvedlo to, co se od něho po politické stránce v období normalizace žádalo a očekávalo. Poněkud překvapující byla skutečnost, že v roce 1958 projevil zájem o soudní spisy z hlavního případu renomovaný český spisovatel se složitým politickým vývojem Jan Drda. Část spisů mu skutečně byla zapůjčena, není však zřejmé, jakým způsobem zde zapracovala selekce a kdo o ní vůbec rozhodoval. Ostatně, kdyby měl skutečný zájem, mohl si v komunistickém vězení najít tehdejšího předsedu soudního senátu dr. Lišku. Ostatní aktéři habartovského případu byli již dávno na svobodě, dílem v Československu a dílem v Německé spolkové republice. Ale to byla zřejmě i pro něho věc zhola nemožná, protože dr. Liška se "provinil" tím nejhorším způsobem - spolupracoval s dr. Miladou Horákovou.

   Klíčový proces v habartovské cause se konal na samém závěru retribuce, rozsudek byl vynesen po třídenním jednání 3. května 1947, podle příslušného dekretu nesmělo trvat déle. Na lavici obžalovaných usedlo 6 mužů, sedmý, 57letý horník Jiří Plail, jak již bylo uvedeno, byl souzen v nepřítomnosti. Souzeni byli 50letý báňský inženýr Jan Burkl, 38letý stavební technik Rudolf Hampl, 51letý horník Jiří Mayer, také 50letí Jiří Reiss a Jiří Pössl byli horníci, 34letý Josef Fritsch byl truhlář. Neobvyklé, ale důležité je, že k soudním aktům jsou přiloženy spisy chebského sondergerichtu, vyšetřování provádělo karlovarské gestapo. Na čelném místě je úřední zpráva z února 1940, ve které jsou uvedeny ztráty na německé straně v Habartově z 13. září 1938. Jednalo se o 4 mrtvé - Josefa Ehma, Franze Galliho, Aloise Mädlera a Otto Plasse a 3 zraněné - Otto Wernera, Rudolfa Hampla a Franze Josefa Fritsche, poslední dva jmenovaní byli souzeni v hlavním procesu.

   Stojí za to povšimnout si alespoň některých svědectví, která zde byla zaznamenána v roce 1942. Otto Werner uvedl, že jeho bezprostřední soused a velitel četnické stanice praporčík Koukol byl Slovák, který se vůči zdejším Němcům choval přátelsky. Nesmysl kolem Koukolovy národnosti si vymyslela nacistická propaganda jako důkaz nesouladu Čechů a Slováků, kteří podle ní, u některých slovenských separatistů to skutečně platilo, byli přátelsky nakloněni sudetoněmeckým snahám. Samo gestapo nakonec zjistilo, že Jan Koukol se narodil 5. září 1900 v Domažlicích, což znamená, že v době jeho násilné smrti uplynulo několik dnů od jeho osmatřicátých narozenin. Dalším svědkem byl tehdejší habartovský starosta a nacistický fanatik číslo jedna Andreas Zährl. Všichni aktéři této causy, jak Češi, tak i Němci, se shodovali v tom, že největší zodpovědnost za vyvolání konfliktu v hornické obci nesl právě tento muž. Na sklonku války zmizel v neznámu, měl k tomu více než pádné důvody. Ve své výpovědi tvrdil, že jak 12., tak i 13. září 1938 vládl v Habartově klid (!).

   Zpráva o tom, že Sudety byly osvobozeny, doputovala do Habartova spolu s cestujícími pravidelné autobusové linky. Koukol byl prý ochoten kapitulovat, jeho poslední slovo prý bylo nestřílet. Za viníka konfliktu a Koukolova vraha jednoznačně označil Zährl strážmistra Parduse. Jako důkaz jeho neoblíbenosti uvedl, že když po svém zranění byl nucen kapitulovat další z habartovských četníků, strážmistr Matěj Příbek, první, co zdůraznil, bylo to, že není Pardus. Další ze svědků, Rudolf Hampl, zopakoval nesmysl o Koukolově národnosti. Dále uvedl, že během vyjednávání proniklo na četnickou stanici kolem třicítky vzbouřenců. Hlavně on, v inkriminované chvíli byl ve stejné místnosti, důrazně tvrdil, že velitele stanice pro jeho ochotu kapitulovat zastřelil jeho podřízený strážmistr Pardus. Gestapáci si mnoho slibovali od výpovědi druhého četníka, který přežil habartovský masakr, již zmíněného strážmistra Příbka. Také on vysvětloval gestapákům, že Koukol nebyl Slovák, byl to totiž jeho bratranec. Sám nastoupil do Habartova až 10. září 1938, nebyl zasvěcen do zdejších poměrů, neznal místní obyvatele. V té době zde sloužil ještě třetí četník, strážmistr Antonín Křepela. Ve své výpovědi se Příbek hlavně odvolával na to, co mu řekl jeho příbuzný, praporčík Koukol.

   Mezi ním a Pardusem prý vládlo napětí, stýkali se pouze služebně. Koukol to přičítal tomu, že strážmistr nepřenesl přes srdce, že velitelem četnické stanice nebyl jmenován on. Jednou dokonce vykázal ze stanice Pardusovou, která nahlížela do úředních spisů. Manželé Pardusovi prý byli mezi zdejším obyvatelstvem krajně neoblíbeni. On se choval drsně, jeho žena na tom byla ještě hůře. To nebyla příliš lichotivá charakteristika bývalého kolegy, kterému navíc hrozil vysoký trest, ne-li ten nejvyšší. Podstatné však bylo, že Příbek uvedl do úředního protokolu, že neví, kdo zastřelil velitele stanice a ani vzbouřence Plasse. Zmínka o tomto hrdinovi číslo jedna nacistické legendy, jak vysvitne z následujícího, zde nepadla vůbec náhodou. Svědek zcela evidentně vypovídal pod nátlakem. Lehce se mohlo stát, že by i on mohl skončit ve vězení s velice nevábnými vyhlídkami. Z oken četnické stanice prý hlavně stříleli Pardus a Křepela. V nemocnici, kam byl převezen, mu prý vyprávěl zdejší český listonoš Fornous, že to byl Pardus, kdo zastřelil Koukola. Tato jeho informace se však nedala použít, jednak byla zprostředkovaná, a jednak listonoš nebyl přítomen na místě přestřelky.

   O poznání rozhodnější stanovisko při výslechu na gestapu, to již se psal rok 1943, zaujali další čeští četníci, kteří v září 1938 sloužili na Sokolovsku. Štábní kapitán Antonín Jahelka zcela vyloučil možnost, že by Pardus mohl zastřelit Koukola. Svědek se osobně zúčastnil prvního vyšetřování habartovské tragédie, o tom, že by k něčemu podobnému mohlo dojít, tehdy nepadla ani zmínka. Stejně tak zpochybnil verzi o jejich vzájemné rivalitě kolem velitelského místa. Pardus se velitelem nemohl stát z prostého důvodu, neabsolvoval velitelský kurz, který byl k této funkci nutným předpokladem. Praporčík Jan Jungwirt nastoupil jako velitel habartovské četnické stanice 15. září 1938. Také on se podílel přímo v terénu na vyšetřování, ani on o ničem podobném nic neslyšel. Navíc zdůraznil skutečnost, že zdejší Němci neuměli česky, proto nemohli rozumět tomu, o čem se mezi sebou četníci domlouvali bezprostředně před tím, než došlo ke střelbě. Tím vážně zpochybnil věrohodnost Zährlova svědectví.

   Vrchní strážmistr Václav Nerad protokoloval výpovědi o tehdejších událostech. Ani on si nevzpomínal, že by vůbec bylo vůči Pardusovi vysloveno nějaké podezření. Nejblíže k událostem z titulu své funkce měl nadporučík Václav Beneš, který byl v té době okresním četnickým velitelem v Sokolově. Jeho protokol byl kupodivu sepsán v češtině a nesl datum 14. srpna 1943. Tento četnický důstojník sepsal v dubnu 1939 závěrečnou zprávu o tom, co se vlastně odehrálo na četnické stanici v Habartově. Vycházel při tom z dostupných výslechových zápisů. Podle této zprávy byl v místnosti spolu s Koukolem strážmistr Příbek. Jeden ze vzbouřenců, hostinský Mädler, vytrhl praporčíkovi pušku a zastřelil ho. Poté uprchl na chodbu, kde byl sám zastřelen. Další vzbouřenec Plass mezitím napadl Příbka, a ten na něho v sebeobraně vystřelil. Tento čin by do jisté míry vysvětloval Příbkovu "ochotu" vypovídat, alespoň částečně, podle gestapáckého gusta. Jinak by mu totiž mohlo hrozit obvinění ze smrti "hlavního hrdiny". Také Beneš zdůraznil, že během vyšetřování nepadl ani náznak podezření o tom, že by Pardus zastřelil svého velitele. Při známých výslechových metodách gestapa zaslouží i nyní po letech chlapské jednání těchto mužů sympatické uznání. Navíc bylo zřejmé, že zde narazila kosa na kámen, četníci nebyli žádní zelenáči, o policejním vyšetřování toho věděli přinejmenším tolik jako jejich protějšky.

   Na scéně se objevil ještě jeden, a to velice neobvyklý svědek. Byl to tehdejší habartovský římskokatolický kněz Josef Hollnsteiner. Je dostatečně známo, že gestapo nemělo katolickou církev v přílišné oblibě, a ta, naopak, neoplývala přílišným nadšením z existence této všemocné instituce, od které ostatně nemohla očekávat nic dobrého. Svědek se také zachoval zcela v duchu těchto pravidel. Uvedl, že v době přestřelky byl na farním úřadě. Kolem třetí hodiny odpolední byl přivolán k tomu, aby zajistil převoz zraněného Příbka do sokolovské nemocnice. Ten prý při rozhovoru s dalším policistou prohlásil: "Proč to Pardus udělal?" Tohle muselo znít uším vyšetřujících gestapáků velice lahodně, na obzoru byla opět nadějná stopa. Svědek ji vzápětí umně zhatil, neumí prý dobře česky, a proto rozhovoru obou mužů nerozuměl. Ke spisům sondergerichtu je přiložena zpráva úředního lékaře ze 4. července 1943, podpis je nečitelný. Jsou zde uvedena jména pěti českých četníků, kteří během 13. září 1938 zahynuli na Sokolovsku a Kraslicku. Dlužno dodat, že to nejsou všichni. U Jana Koukola je uveden jako důvod úmrtí průstřel plic a vnitřní krvácení. U Antonína Křepely a Vladimíra Černého, v německém originále je uveden jako Josef Vladimír, průstřel plic, bránice a jater. U Stanislava Roubala a Václava Ráže, ten byl těžce zraněn u Krajkové a následkům zranění podlehl v sokolovské nemocnici, ostatní v Habartově, byla pouze konstatována smrt. Zpráva se odvolávala na patologické vyšetření, které provedl MUDr. Hösch 15. září 1938.

   Nejpodstatnější bylo, že v protektorátním Bohdanči u Pardubic byl, alespoň podle tohoto archivního zdroje, 26. října 1943 zatčen Jan Pardus. Od této doby mu byla započítávána vazba. Tady dochází k jistému faktickému nesouladu. Bývalý habartovský četník uvedl jak v případě Lindenbauma, tak i dr. Czerneho, proti kterým svědčil, že k tomu došlo již 1. října 1942. Od 26. října 1942 byl vězněn v chebské věznici, zde zřejmě došlo k oné záměně, včetně špatně uvedeného roku. Dodejme ještě, že podle jeho údajů, které jsou autentičtější než spisy sondergerichtu, trestní řízení proti němu bylo zastaveno 9. února 1944. Podle žaloby se vyučil instalatérem a od roku 1931 sloužil u československého četnictva. O tři roky později vstoupil do Národní Jednoty Severočeské (NJS), což byla v očích nacistů přitěžující okolnost. V říjnu 1943, o tomto údaji se dá opět pochybovat, byla proti němu vznesena žaloba za vraždu praporčíka Jana Koukola a těžké zranění Rudolfa Hampla. Kolem jeho případu se rozvinula polemika na nejvyšší úrovni, zasahovalo i říšské ministerstvo spravedlnosti. Překvapující byla odvaha jeho právního zástupce, dr. Adolfa Pollaka. Ten již v dubnu 1943 žádal na Hitlerově kanceláři o klientovo neprodlené zproštění viny. Tolik ze spisů chebského sondergerichtu.

   Celá záležitost byla vyšetřována jako tzv. Gauerechtsachen a vedl ji nám již známý dr. Janka z Liberce. Bližší podrobnosti kolem této záležitosti jsou uvedeny v případě dr. Czerneho. Tento bývalý československý státní zástupce a z časů nacismu šéf chebského sondergerichtu vypovídal po válce i v tomto případě. Jeho výpověď však byla vyloučena ze soudního líčení, přesto, a nebo právě proto, si její obsah připomeneme. Přes zjevný neúspěch při vyšetřování Czerny tvrdil, že Příbek označil ve své výpovědi právě Parduse jako Koukolova vraha, navíc měl zastřelit další dva nebo tři Němce. Také zde padlo tvrzení o tom, že velitel četnické stanice v Habartově praporčík Koukol se byl ochoten vzbouřencům vzdát. Czerny byl zjevně zaujat, ostatně nic jiného se nedalo ani očekávat. Pardus mu ve své výpovědi notně přitížil, uváděl, že to byl právě on, kdo argumentoval s "peticí habartovských občanů", kteří žádali jeho smrt. Podobně tak nesouhlasil s ukončením trestního řízení, žádal, aby četník byl uvězněn v koncentračním táboře.

   A nyní k poválečnému vyšetřování habartovské causy. Jeho rekonstrukci notně ztěžuje časté komolení německých jmen, to se objevuje i u řady jiných případů, ale zde je to nejmarkantnější. Navíc je zřejmé, že později došlo k neodborným zásahům do spisového materiálu, bylo porušeno jeho přirozené řazení. Některé z důležitých dokumentů nejsou zjevně úplné. Podstata celé causy je však jasná, utrpět mohou dílčí detaily. To, že v Habartově existovalo napětí dávno před konfliktem, naznačují některé signály. Soustřeďovaly se kolem osoby strážmistra Parduse. Tento četník zde sloužil od roku 1933 a pro svoji komisnost nebyl u místního obyvatelstva příliš oblíben. To ovšem nic nemění na podstatě incidentu, ke kterému zde došlo 13. září 1938. První anonymní dopis přišel na zdejší četnickou stanici v dubnu 1938. Byl napsán velice chatrnou češtinou, v přátelském duchu varoval četníky před následujícími událostmi. Psalo se zde o Pardusově únosu, vyzýval ho, aby z Habartova odešel. Jeho opis byl přiložen mezi důkazovým materiálem.

   Asi za čtrnáct dnů přišel na okresní četnické velitelství v Sokolově další anonymní dopis, zjevně od stejného pisatele. Tentokráte již byl konkrétnější, opět vyzýval Parduse, aby opustil Habartov, jeho služebnímu psu prý hrozí otrávení. K podobnému pokusu potom skutečně došlo. Objevilo se zde také tvrzení, že všichni četníci budou zastřeleni! Pardus ve své výpovědi z října 1945 uvedl, že po incidentu, v čase, kdy ležel v nemocnici a zotavoval se z utrpěných zranění, mu okresní četnický velitel při návštěvě oznámil, že pisatel anonymů byl odhalen. Šlo prý o jistého Josefa Hampla, povozníka z Habartova, který byl četníkům přátelsky nakloněn. Tehdejší okresní četnický velitel v Sokolově, po válce kapitán Sboru národní bezpečnosti (SNB) ve Slaném Václav Beneš, se však ve své výpovědi o něčem podobném nezmiňuje. Dalším signálem podle Pardusovy výpovědi byla skutečnost, že asi čtrnáct dnů před incidentem přestala na četnickou stanici docházet stará posluhovačka, která zde pravidelně uklízela. Místo ní začala docházet její vnučka Galli, svědek se prý později dozvěděl, že potencionální útočníci měli obavy, aby posluhovačka četníky nevarovala.

   Bezprostředně po odeznění Hitlerova norimberského projevu, večer 12. září 1938, došlo v Habartově k oslavám. V rozsudku se o tom uvádí, že se jich zúčastnili mimo Rudolfa Hampla všichni obžalovaní. Byly při nich zpívány zakázané písně a provolávána protistátní hesla. Na křižovatkách a v samotné obci byli rozestavěni ordneři (FS) a členové spolku válečných vysloužilců z první světové války Heimatsöhne im Weltkrieg. Ti od tohoto dne začali hrát v západním pohraničí důležitou úlohu, která jim nakonec vynesla nelichotivé místo na seznamu retribučně závadných organizací. Členem tohoto spolku byl také ing. Jan Burkl, jinak záložní poručík československé armády. O své úloze onoho večera uvedl pouze to, že si vyslechl Hitlerův rozhlasový projev. Četníkova manželka, Růžena Pardusová, nastoupila před krátkým časem, přesně 1. srpna 1938, na zdejší poštu. V noci z 12. na 13. září měla službu, důvody, proč k tomuto mimořádnému nařízení došlo, jí nebyly známy. (Toho dne v 17.40 hodin požádal Hlavní štáb armády ministerstvo pošt a telegrafů o zavedení nepřetržité služby na některých odděleních.)

   Spolu s ní zde byla Marta Rezková, ta také byla na zdejší poště jen několik dnů, zastupovala českého poštmistra Weisse, ten za války přeběhl k Němcům. Kořeny jeho rozhodnutí lze hledat zřejmě v tomto čase. Měl přehled o telefonních hovorech, které šly přes zdejší centrálu. Hlavně místní lékař dr. Hafenrichter často volal na sekretariát Sudetoněmecké strany (SdP) v Karlových Varech. Poštmistr obě ženy varoval před odposlechem těchto hovorů. Dále byli na poště listonoši Dezort a Suchý. Jak si svědkyně vzpomínala, ordneři (FS) měli černé kalhoty a na rukávech červené pásky s černým hákovým křížem, jakousi obdobu nacistické vlajky. Své si k onomu večeru řekl i její manžel, strážmistr Jan Pardus. Vyslovil domněnku, že hlavním organizátorem byl František Schug, činovník Sudetoněmecké strany (SdP) na okresní úrovni. Ten také byl hlavním řečníkem u pomníku padlých z první světové války, čepobití skončilo kolem jedenácté hodiny v noci.

   Praporčík Koukol a strážmistr Pardus vše pozorně sledovali zpovzdálí. Do půlnoci měli na četnické stanici službu Koukol s Příbkem, potom je vystřídal svědek a strážmistr Křepela, druhá dvojice procházela obcí a jejím okolím. V té době ještě nikdo nemohl tušit, že následujícího večera se již dva z uniformovaných mužů nedožijí. Četnické patroly neustále narážely na ordnery (FS) a veterány, kteří se před nimi nepříliš úspěšně ukrývali. Nelze také přehlédnout svědectví obecního zřízence Jiřího Grillmayera. Nepatřil k příznivcům toho, co se v onom čase dělo v naprosté většině západočeských obcí a měst obývaných sudetoněmeckou menšinou. Zapamatoval si některá hesla, která byla tehdy provolávána - Milý vůdče, osvoboď nás od Československa! Děkujeme vůdci! Také on zaregistroval noční hlídky veteránů a ordnerů (FS), navíc obcí jezdily spojky na motocyklech.

   Následujícího rána, to se již psalo 13. září, jak se ukáže osudový a tragický den pro řadu aktérů, se k ing. Burklovi dostaly zprávy o tom, že v Kynšperku nad Ohří, Sokolově a Chebu převzali moc do svých rukou funkcionáři Sudetoněmecké strany (SdP). Na dole Rudolf, kde byl šéfem, se od rána nepracovalo. V poválečné výpovědi tvrdil, že svým podřízeným nevydal o vlastní újmě příkaz k tomu, aby opustili pracoviště. Další z obžalovaných, jeho bývalý podřízený horník Jiří Mayer, mu však ve své výpovědi oponoval. Z dolu se mohli dostat jedině s jeho svolením! To ale poněkud předbíháme ději, ing. Burkl v předběžné výpovědi i při soudním líčení zopakoval, že po jeho příchodu do kanceláře se již na dole nepracovalo, kdo k tomu dal příkaz, prý nevěděl. Tím chtěl naznačit, že nebyl iniciátorem stávky. V té době se pravidelně stýkal s dr. Hafenrichterem, zdejším lékařem a exponovaným henleinovcem.

   Ale i zde se našlo opačné svědectví. Antonín Nykodým, poněkud problematický svědek, říkal příliš často to, co si vyšetřující orgány přály slyšet, uvedl, že kdyby ing. Burkl nedal příkaz k zastavení práce, nedošlo by k následujícím tragickým událostem. Ať již tomu bylo jakkoli, charakteristické pro tento den bylo, že činy přerostly organizátory, vymkly se jim z rukou. Pokračujme však v Burklově výpovědi. Dostal rozkaz, opět blíže nespecifikoval od koho, že má shromáždit demonstranty, včetně stávkujících horníků, před habartovským kostelem. Sem také doputovaly další zvěsti - německá armáda obsadila Cheb, okresním hejtmanem v Sokolově se stal Němec. Následovalo jednání na obecním úřadě, po kterém začal organizovat, byl přece záložním důstojníkem, pořádkovou službu. Rozestavěl hlídky před Albertovým a Reichenauerovým hostincem a obecním úřadem. Nikdo z demonstrantů zatím nebyl ozbrojen.

   Jeho výpověď doplnil další spoluobžalovaný, bývalý podřízený Jiří Pössl, ale i on mu protiřečil. Protestní stávka se podle něho nemohla v žádném případě uskutečnit bez Burklova vědomí. Vzápětí prý následoval příkaz k opuštění dolu a hromadný pochod před obecní úřad v Habartově. Svědek sám nevěděl, co se přesně děje, z doslechu se dozvěděl, že v okresním městě probíhá velká demonstrace. A je zde další svědectví, tentokráte z opačného tábora. Starý německý sociální demokrat (DSAP) Josef Hampl se toho dne choval opatrně, pro lidi jeho politických názorů neskýtaly zdejší uličky, hostince a náves příliš velké bezpečí, spíše naopak. Kolem půl desáté odešel domů, v hloučcích, kolem kterých procházel, se mluvilo o tom, že dnes se bude v Habartově střílet! Na kostelní věži a obecním úřadě byly vyvěšeny vlajky s hákovým křížem.

   Také on neviděl mezi demonstranty žádnou zbraň. Protože jeho strana do nedávna hrála v Habartově důležitou roli, měl o této problematice slušný přehled. V obci nebyl nikdo držitelem zbrojního pasu pro krátké zbraně, u loveckých se jednalo zhruba o 10 osob. Vyloučeno ovšem nebylo ilegální držení, v roce 1937 byla provedena na základě udání domovní prohlídka u sedláře Josefa Köhlera; také on po válce stanul před Mimořádným lidovým soudem v Chebu. Tehdy u něho byla nalezena ilegálně držená vojenská puška a pistole. V jeho poválečných soudních spisech však o této záležitosti není žádná zmínka. Prohlídka v Albertově hostinci, kde se pravidelně scházeli členové a přívrženci Sudetoněmecké strany (SdP), skončila neúspěšně. Tady se hledaly pistole, které měly být propašovány z Německa. Zajímavá byla svědkova charakteristika jednotlivých obžalovaných, nesmíme však zapomenout, že v té době mu bylo 78 let.

   Ing. Burkl byl podle jeho názoru kovaný nacionalista, který pravidelně navštěvoval Albertův hostinec. Jako vedoucí dolu měl mezi horníky velkou autoritu a vliv. Jeden z četníků, který se zúčastnil zářijového zatýkání v Habartově, to již bylo po konfliktu, svědkovi řekl, že u ing. Burkla neuspěli. Vystřelil po nich a uprchl, tato informace se objevila pouze v tomto svědectví. Fritscheho a Pössla znal méně, na Plaila si nevzpomínal. Mayer byl fanatickým přívržencem Sudetoněmecké strany (SdP), podobně tak na tom byli Reiss a Rudolf Hampl. Ten zde měl velký vliv, viděl ho, jak často projížděl obcí na motocyklu. Svědek se osobně zúčastnil velkého zatýkání, ke kterému zde došlo 14. září 1938. Na obecním úřadě byla nalezena zápalná šňůra k výbušninám používaným na dole, kterou odtud přinesla Mayerová. Ještě před záborem svědek uprchl do Prahy, odkud se vrátil 10. října. Tehdy ještě byly na habartovském obecním úřadě dva krumpáče jako pozůstatek zářijové krvavé řeže. Během následujících roků se s nikým z obžalovaných nestýkal a ani nebavil.

   Obecní zřízenec Grillmayer byl toho rána vyslán do nedalekého Kahru, kam měl doručit nějaké úřední listiny. Dostal se sem kolem půl deváté, na rozích stály hloučky místních obyvatel, kteří mezi sebou vzrušeně diskutovali. Když se k nim přiblížil na doslech, hovor okamžitě ustal. Obešel dva tři domy, kam měl listiny doručit, všude však bylo zamčeno. Bylo to neobvyklé, za normálních okolností byli obyvatelé doma. Při zpáteční cestě se stavil v ordinaci dr. Hafenrichtera, i ta však byla zavřená. Když se vracel k obecnímu úřadu, ze všech stran se sem sbíhali lidé. Zmatek a všeobecné hemžení se násobilo také proto, že v německé škole se přestalo vyučovat, děti byly puštěny domů. V té době ještě neviděl žádnou vyvěšenou vlajku s hákovým křížem. Na obecním úřadě vyjednávala delegace demonstrantů ve složení Meinlschmidt, Schönecker, Zährl a Künzel, z obžalovaných zde nikoho neviděl. První z nich mu oznámil, že Sudetoněmecká strana (SdP) převzala vládu nad obcí. Svědek byl okamžitě propuštěn ze zaměstnání, musel předat služební obušek a pistoli. Bránil se, poukazoval na zákony, bylo mu však stroze řečeno, že ty již neplatí. Poté byl zamčen do jedné z prázdných místností, mezi desátou a jedenáctou uslyšel první výstřely...

   Když si šel onoho rána koupit strážmistr Pardus cigarety, bylo mezi obecním úřadem a Albertovým hostincem neobvykle mnoho lidí, včetně školou povinné mládeže. Se vztyčenými pravicemi na něho pokřikovali Heil Hitler!, to se stalo kolem osmé hodiny ranní. O půl hodiny později přišli na četnickou stanici tři muži - František Schug, obchodník Rudolf Becker, třetího z nich četník neznal. Svorně tvrdili, že četníci předchozího dne zadrželi za politický delikt jistého Märze. Strážmistr jim klidně vysvětlil, že nic takového se nestalo, aby se obrátili na Märzovu manželku. Teprve dodatečně mu došlo, že si přišli obhlédnout situaci a zjistit, kolik jich na stanici je. Vření na návsi neustávalo, proto se praporčík Koukol s Pardusem vypravili na obecní úřad, aby zjistili, co je důvodem tohoto neklidu. Zde důrazně vyzvali Schuga, aby okamžitě zasáhl a zajistil pořádek. Již tady se musel strážmistr postavit zády ke stěně, ve vzduchu se míhaly motyky, krumpáče a obušky, které byly vyrobeny z vysokotlakých hadic používaných na dole.

   Později ho v plzeňské nemocnici navštívil horník Zeiss, německý sociální demokrat (DSAP), starosta Horního Částkova, který za války zahynul v koncentračním táboře. Mimo jiné mu sdělil, že tyto "nástroje", navíc vyztužené ocelovými dráty, si horníci na dole Rudolf připravili o den dříve. Schug skutečně vyzval dav ke klidu, k jistému zklidnění došlo, ordneři (FS) a členové Heimatsöhne im Weltkrieg se začali přemisťovat k Albertovu hostinci, který se v následujících chvílích stal jejich hlavním štábem. Svým autem je tam převážel dr. Hafenrichter. Podle svědectví Alfréda Hartla ještě předtím, než začal Schug mluvit, prohlásil ing. Burkl: "Teď už máme moc v rukou!" Část demonstrantů doprovázela četnickou dvojici na jejich stanici.

   Dosud fanatismus jenom doutnal, záhy začal jiskřit, aby se vzápětí změnil ve smrtící smršť. Kolem půl desáté vtrhla na poštu skupina ordnerů (FS). V jejím čele byl Otto Plass. Růžena Pardusová mezi nimi poznala účetního z Albertova hostince Karla Gareise. Byla vyvlečena před poštovní budovu, kde ji chtěli vzbouřenci, nyní již nemohla být žádná řeč o demonstrantech, zastřelit. Nejhoršímu zabránil zdejší obchodník Schörbaum. Nakonec byla odvedena do svého bytu, který byl ve stejném objektu jako četnická stanice. Zde se také na okamžik zastavili, její doprovod si nenechal ujít příležitost, aby neoblíbeného četníka na tuto skutečnost upozornil. Doma byla její matka, Žofie Lovčíková, pocházela z Radkova u Tábora, která hlídala roční vnučku Věru. V té době připravovala oběd, když uslyšela před venkovními dveřmi hluk. Uviděla skupinu ordnerů (FS), a proto je rychle zavřela. Za několik okamžiků se vrátila její uplakaná dcera. Útočníci neustále mlátili a kopali do dveří. Po prvních výstřelech vyskočily z okna, malou nesly v náručí, a prchaly směrem k Bukovanům. V rozsudku se uvádí, že se pokoušely dostat k mostu na silnici směřující do Sokolova.

   Nedostaly se však daleko, zadržel je učitel Röschenthaler s dvěma neznámými mladíky, v ruce přitom výhružně třímal pistoli. Odvedli je do bytu učitelky ručních prací Pflaumové. Před domem stál povozník Renz, který jim nadával do českých sviní. Po nějakém čase přišel neznámý muž menší postavy. Pardusové dal na pravou ruku pouta a odvedl je do Albertova hostince, obě ženy s malým dítětem zde byly střeženy ordnery (FS). Nakonec zde zůstala babička s vnučkou. Strážmistrovu manželku opět svázali, tentokráte důkladněji. Postaral se o to Josef Köhler, použil přitom provaz, který si přinesl z pivovaru. Byla vedena potupným špalírem, který jí nevybíravě spílal, tahal za vlasy a mlátil. Utrpěla zde mimo jiných zranění těžký otřes mozku, na která byla později měsíc léčena v nemocnici.

   Na násilí se podílely i některé z habartovských žen, svědkyně v tomto svědectví, na řadu přijdou ještě další, uváděla E. Reichenauerovou a jistou Winterovou. Nakonec byla dovedena k Doischerovu kiosku, který byl poblíže četnické stanice. Na dalším násilí se podíleli herec Matys a menší muž, který ji poprvé spoutal. Ten vykřikoval, že mu četníci zastřelili bratra; většinu násilníků osobně neznala, viděla je poprvé v životě. Navíc při identifikaci okolí sehrál negativní roli její psychický a zdravotní stav, ve kterém se ocitla. Cíl vzbouřenců byl jasný, dovést strážmistrovu ženu před četnickou stanici, tam ji použít jako živý štít, a donutit tak její obránce ke kapitulaci. To také skutečně udělali a vyšlo jim to. Mezitím se v Albertově hostinci přišlo zeptat několik ordnerů (FS) paní Lovčíkové, zda není náhodou Koukolova matka. Přibližně po dvou hodinách se babička s vnučkou dostaly na svobodu. Nutno však dodat, že časové údaje, které byly při svědectvích a soudním líčení uváděny, nelze brát doslova. Jednak zde byl mnohaletý časový odstup, jednak za podobných situací dostává čas křídla, v našem případě černé, truchlivé barvy.

   První cesta paní Lovčíkové vedla na četnickou stanici, na zemi ležel mrtvý velitel, doklady a výstrojní součástky se povalovaly bez ladu a skladu na všech možných místech. Do bytu se nedostala, od chvíle, kdy uprchly oknem, byl zamčen. Nakonec s vnučkou v náručí odešla k jednomu z místních Čechů, jmenoval se Beran, kde také přenocovaly. Příští den je četníci odvezli do sokolovské nemocnice, kde se setkala s dcerou, mluvit s ní nemohla, protože ležela v bezvědomí. Nachlazením do odnesla i malá Věrka, po celou dobu byla jenom v košilce. Ve svém poválečném svědectví uvedl ing. Burkl, že v Albertově hostinci zažil okamžik, kdy rozvášněný dav přitáhl Pardusovou za vlasy. Na vlastní oči viděl, jak ji bez milosti mlátil. Prý se pokusil zakročit, ale sám byl několikrát udeřen. Potvrdil také to, že viděl Köhlera, jak nese provazy, kterými byla četníkova manželka spoutána. U toho, co se dělo dále, nebyl osobně přítomen. Další z obžalovaných, Jiří Mayer, potvrdil inženýrovu výpověď. Ten prý mu přikázal, aby mladou ženu chránil, ale ani on neuspěl. Nakonec prý s puškou v ruce strážil Lovčíkovou a její vnučku. I on ve své výpovědi uvedl, že Pardusová byla mlácena a tahána za vlasy.

   Vedle obecního úřadu a pošty byl také obsazen zdejší konzum. To se stalo i na jiných místech, kde vzbouřenci dočasně zvítězili. Důvody byly nasnadě, tyto levné obchody se základními potravinami vznikaly pod patronací německé sociální demokracie (DSAP), která tak reagovala na tíživou sociální situaci v pohraničních oblastech. Za dané situace byli její členové snad ještě větší nepřátelé než Češi. Z hlediska vzbouřenců byli, pro svůj kladný vztah k demokratické republice, zrádci vlastního národa. Stejně tak byla v nedalekém Rathu obsazena česká škola. A dostáváme se k dalšímu důležitému aktéru habartovského tragického dramatu, k stavebnímu technikovi Rudolfu Hamplovi. V té době bydlel v Plesné na Chebsku, jeho manželka byla Italka, to prý mu bylo později často vytýkáno. Podle vlastní výpovědi přijel do Habartova jako obvykle na motocyklu, stalo se tak mezi půl desátou a jedenáctou. Prováděl prý obvyklou kontrolu staveb. U Albertova hostince ho zastavili ordneři (FS) a požádali ho, aby jim dal motocykl k dispozici. Nejprve objel tři stavby, a teprve potom se sem vrátil. To se zde již řadil průvod, který měl vyrazit k četnické stanici. Po jeho stranách šli funkcionáři Sudetoněmecké strany (SdP) Zährl, Schug a ing. Christl. Podle jeho odhadu čítal sto osob, většinou habartovských obyvatel, cestou se přidávali i obyvatelé z blízkého i vzdálenějšího okolí.

   Ještě předtím bylo vybráno 30 mužů, kteří měli vést s četníky jednání. Zde na okamžik zastavíme tok našeho vyprávění. Kdyby šlo skutečně o vyjednávání, i když nebylo jasné o čem, podmínky byly pro četníky předem nepřijatelné, potom by se to týkalo pouze několika osob. To, že jich bylo tolik, bezmála desetkrát více než mužů zákona, svědčilo o jediném - o obsazení stanice a odzbrojení jejího osazenstva. Pokračujme však dále, Hampl, přestože nebyl místní, byl mezi vybranými, to svědčilo o jeho pozici. V davu, který se hrozivě přibližoval k četnické stanici, byly také ženy a školou povinné děti. Na stanici vedl vyjednávání s funkcionáři SdP její velitel, praporčík Koukol. Podle Hamplova svědectví mluvil dobře německy a jednání zpočátku probíhalo klidně. Od začátku bylo zřejmé, že mezi vzbouřenci nevládla jednota. Plass žádal, aby četníci okamžitě vydali zbraně, ing. Christl zastával kompromisnější stanovisko, i když v Hamplově líčení průběhu událostí nebylo zřejmé, v čem spočívalo.

   Hampl dále tvrdil, že prý bylo zjevné, že podřízení četníci s velitelovým jednáním nesouhlasili. Jeden z nich rozhodně prohlásil, že nezradí, zřejmě měl na mysli přísahu republice, v jejíchž službách sloužili. Zpočátku jednání stáli vedle svého velitele v přední místnosti, později odešli do vedlejší, kde se ozbrojili. Zbraně namířili na vzbouřence a Koukola, to je ovšem nutno brát jako Hamplovu vypravěčskou a hlavně obrannou licenci. Mezitím venku zesílil řev davu. Praporčík Koukol dal česky nějaký povel, Hampl uvedl, že mu nerozuměl. Další z obžalovaných, ing. Jan Burkl, tvrdil, že při jednáních na četnické stanici nebyl přítomen. Po celou dobu se zdržoval v Albertově hostinci, první výstřel uslyšel kolem dvanácté hodiny. To potvrdil také spoluobžalovaný Josef Fritsch. Průvod od Albertova hostince vedl Zährl a Gareis, byla prý to čistě spontánní záležitost. Později svoji výpověď změnil, dav, který stál před stanicí, ho vtlačil do chodby, odkud se dostal do kanceláře velitele četníků, kde se vedlo jednání. Této výpovědi se držel i při soudním líčení, v rozsudku byl však označen jako jeden z hlavních vyjednávačů.

   Ing. Burkl dále uvedl, že si nepamatuje, kdo jednal v čele vzbouřenecké delegace. Zřejmě to byl Zährl, zbývající část jeho výpovědi v podstatě souhlasila s Hamplovou. Podle Jiřího Mayera, účastníka těchto jednání, bylo na četnické stanici 31 vzbouřenců. Jednání vedli Zährl, Spann, ten spáchal po svém zatčení v sokolovském vězení sebevraždu oběšením, a ing. Christl. Praporčík Koukol byl prý ochoten složit zbraně, opět se jedná o vzbouřeneckou licenci tehdejších událostí. Fritscheho a ing. Burkla zde neviděl. Jiří Pössl vypověděl, že iniciativa k pochodu na četnickou stanici vzešla buď od ing. Burkla, nebo ing. Christla. On sám dovnitř nešel, zůstal stát před četnickou stanicí. S Příbkovou výpovědí se v předběžném vyšetřování nesetkáváme. Při soudním líčení vypovídal bezprostředně po ing. Burklovi. Toho, spolu s Rudolfem Hamplem, označil za hlavní vzbouřenecké vyjednávače. Jeho svědectví bylo důležité proto, že až do posledního okamžiku byl v místnosti, kde se vedlo vyjednávání.

   Nejdále šel ve svém svědectví Antonín Nykodým, tehdy sám patřil do vzbouřeneckého tábora. Také on viděl, jak se před Albertovým hostincem formoval průvod. Hlavní slovo měli naddůlní Otto Kaminek, ing. Burkl a ing. Christl. Viděl, jak z okna hostince ing. Burkl někomu podával pušku. Komu to bylo, si již nepamatoval. Pušek prý bylo v průvodu více, nerozeznal však, kdy se jednalo o loveckou a kdy o vojenskou zbraň. Uvedl také, že vzbouřenci měli 4 až 5 krátkých zbraní. Další ze svědků, německý antifašista Alfréd Hartl, viděl ještě před začátkem střelby Mayera ozbrojeného puškou. A nyní po záplavě svědectví několik slov na vysvětlenou. Je zcela zjevné, že mezi jednotlivými výpověďmi, hlavně se to týkalo obžalovaných, vládl nesoulad. To je celkem přirozené a pochopitelné; řečeno obecně, k dojemné shodě všech zúčastněných stran, včetně obžalovaných, a jednalo se také o rozsudky smrti, docházelo až o něco později, ve stalinském čase. Sovětská justice, náš tehdejší vzor, měla v tomto směru řadu bohatých zkušeností, které se aplikovaly na československé podmínky.

   Navíc v habartovském případě stála těžko překonatelná hradba bezmála 9 let. A co takové období dovede napáchat v lidské paměti, i když vyloučíme úmysl si děj přizpůsobit vlastním zájmům, a to byla v první řadě potřeba obžalovaných, netřeba blíže vysvětlovat. Od samého počátku bylo zřejmé, že v tomto procesu budou vyneseny nejvyšší tresty. Obžalovaní proto, dodejme, že neúspěšně, bojovali o vlastní životy. Podle toho se také chovali, ostatně měli na to právo. I když u některých z nich byla zjevná rezignace. Nejmarkantněji se to projevovalo u Jiřího Mayera. Navíc většina z nich byla ve vazbě bezmála dva roky, jednalo se o závažný případ. Proto nemohli očekávat, že se s nimi bude zacházet jako s ostatními vazebními vězni chebské retribuce. Těmi, kteří byli mnohdy za celou dobu vyslechnuti maximálně jedenkráte, a to si někteří z nich o to ještě museli požádat. Něco podobného v habartovské cause nepřipadalo v úvahu.

   Nebudeme mluvit pouze o vyšších zájmech, vzhledem ke smutné proslulosti případu zde zajisté existovaly. Skutečností také bylo, že na vyšetřování se podíleli i policisté, kteří v těchto končinách sloužili v osudovém září 1938. Ponechme stranou jejich předpojatost, ostatně, kdo v onom čase za sebou nevlekl břímě nedávné minulosti? Pro tyto muže šel habartovský případ daleko nad běžný rámec rutinního vyšetřování. Vždyť něco podobného, co postihlo jejich tehdejší kolegy v Habartově, se lehce mohlo stát i jim. Nehledě na to, že každý stát, máme na mysli ty demokratické, je prostřednictvím svých soudů velmi citlivý na spáchané násilnosti na příslušnících vlastních bezpečnostních složek. Jsou chránění zákonem, a to platí bezezbytku dodnes...

   Vraťme se opět k popisu událostí, které nás nyní zavedou do finále habartovského tragického dramatu. Začneme opět u Rudolfa Hampla, jedné z klíčových postav celého konfliktu, nyní jednoho z hlavních obžalovaných v této cause. Po velitelově rozkazu Nestřílet!, strážmistr Pardus vystřelil a praporčík Koukol klesl k zemi. Jeden z četníků, není jasné, zda se jednalo o Příbka nebo Křepelu, zaklel a začal manipulovat se závěrem pušky. Vzbouřenci, když viděli, že se chystá vystřelit, se na něho vrhli. Podle rozsudku šlo o strážmistra Příbka a ti, co se na něho vrhli, byli Mayer, Reiss, Plail, Pössl a další. O nasazený bodák se zranil Plail. Jeden z nich, Hampl ho blíže neidentifikoval, přeskočil stůl a začal četníka zezadu mlátit do hlavy. Ten však zbraň dál pevně držel, mezitím jeho zbývající dva druzi začali střílet. Většina přítomných vzbouřenců, mezi kterými zavládl zmatek, začala prchat oknem a chodbou. A opět se vrátíme k rozsudku, podle něho minimálně dva z nich byli ozbrojeni, konkrétně Hampl a Plass. Ti také své zbraně použili, nutno dodat, že Hampl se k této skutečnosti nikdy nepřiznal.

   Bylo zde však svědectví tehdejšího strážmistra Parduse. V době jeho chebského věznění a vyšetřování došlo mezi ním a Hamplem k vzájemné konfrontaci. Ten uvedl, že když viděl, jak četníci, pochopitelně, že jinak vypovídal po válce, ohrožují jeho kamarády, vytáhl pistoli a namířil ji na Parduse. Nemohl však vystřelit, hrozilo vážné nebezpečí, že by zasáhl někoho ze vzbouřenců. Vyšetřující dr. Janka označil jeho tvrzení za netaktické, musel by se změnit směr vyšetřování. Hampl se bránil, že prý chce mluvit pravdu, teprve po druhém Jankeově varování uvedl do protokolu, že revolver měl skryt a nepoužil ho. Po tomto malém odbočení budeme dále pokračovat v Hamplově líčení tak, jak je uvedl při výslechu a vypovídal při poválečném soudním líčení. Při hromadném úprku vzbouřenců se skryl na stanici za polní lůžko. Po místnosti pobíhal jeden z četníků, kterému stékala z hlavy krev, zřejmě se opět jednalo o strážmistra Příbka. Ten několikrát vystřelil z okna, nakonec ho spatřil a zahnal do vedlejší místnosti ke svým kolegům. V tom přišel z chodby Plass, zvolal Deutschland, Deutschland über alles, úvodní slova německé hymny, a zhroutil se na zem. Netřeba blíže vysvětlovat, co z tohoto skutku udělala nacistická propaganda a pisálkové. Po takovýchto typech hrdinů totalitní systémy přímo prahnou. Neobejdou se bez nich, stejně jako bez nepřátel...

   Jak uvedl Hampl, Plass byl s velkou pravděpodobností okamžitě mrtev. Obžalovaný chtěl využít chaosu, uchopil jeho nehybné tělo a začal ho táhnout zpátky do chodby. Zvenčí sem doléhala střelba a do oken četnické stanice létalo kamení. Četníci, kteří mu nevěnovali pozornost, ze svých zbraní útočníkům odpovídali. V tom dva z nich uviděli, že hodlá zmizet. Jeden z nich okamžitě vystřelil a zasáhl vzbouřence do hrudě. Nemůže prý uvést, zda to byl Pardus, nebo ten druhý. Zde opět na okamžik odbočíme. Během válečného vyšetřování a u sondergerichtu jednoznačně obviňoval Parduse. Při poválečném soudním líčení byla přečtena jeho tehdejší výpověď. Nyní tvrdil, že nebyla správná, vyšetřující gestapáci a dr. Janka prý napsali vše dopředu, a on jim to pouze potvrdil. U sondergerichtu nic nenamítal, aby měl pokoj.

   Tahle bagatelizace vlastního jednání nemluvila příliš v jeho prospěch, i když situace se mezitím zásadním způsobem změnila. Po zranění, jednalo se o průstřel plic a vyneslo mu dlouhodobé léčení a 80 % invaliditu, se vypotácel před stanici a asi po deseti metrech klesl na zem. Z úst mu vytékala krev, to vše se událo před zraky nyní různě poschovávaného davu a zcela zákonitě muselo zvýšit jeho pomstychtivost. Na svoji obhajobu opět uvedl, že nebyl ozbrojen. Během jednání se prý osobně klonil ke kompromisnímu řešení, které nabízel ing. Christl. Zährl ho přitom okřikl, že není funkcionářem Sudetoněmecké strany (SdP), a proto se do toho nemá plést. Jako jediný z obžalovaných se pokusil o jakousi analýzu tehdejších událostí. Ke konfliktu prý došlo proto, že ani na jedné straně nevládla jednota. Na jejich straně prý se jednalo o konflikt mezi Plassem a ing. Christlem, u četníků mezi velitelem, praporčíkem Koukolem, a strážmistrem Pardusem. Negativní roli podle něho sehrál nedostatek zodpovědnosti u Zährla, ten mohl svojí autoritou zabránit nejhoršímu. Přiznal také to, že mezi vzbouřenci byli od samého počátku zbraně, nikoho z ozbrojenců prý však osobně neznal. Tuto jeho argumentaci však soudní senát, celkem z pochopitelných důvodů, nepřijal.

   Na rozdíl od ostatních obžalovaných v tomto procesu byl Hampl výrazně politicky exponovaný. Do Sudetoněmecké vlastenecké fronty (SHF) vstoupil již při jejím vzniku v roce 1933. Po záboru pohraničních oblastí byl převeden do nacistické strany a vyznamenán Osvobozovací medailí. Tu ostatně obdrželi i ostatní vzbouřenci. Když pomineme běžné nacistické masové organizace, Hampl byl členem okresního stranického soudu a na stejné úrovni byl stavebním poradcem. V jeho případě došlo ke dramatické mezihře. Několik dnů před soudním líčením, přesně 26. dubna 1947, při vědomí bezvýchodnosti vlastní situace, se pokusil o útěk z chebského vězení. Kolem desáté hodiny dopoledne se skryl pod nákladní auto, se kterým se chtěl nechat vyvézt z věznice. Jeho pokus byl však odhalen, a proto byl poslán do korekce.

   O hodinu a půl později se pokusil, opět neúspěšně, o sebevraždu. Nedoléhající dřevěnou hranou na klozetové míse se pořezal na rukou a hlavě. Potom si na své přišlo málo vídané gesto, inspiroval se zřejmě od svého kolegy Plasse - vlastní krví namaloval na stěnu vězeňské cely dva hákové kříže! Život mu zachránili uvěznění němečtí lékaři, dr. Josef a dr. Kurt Wernerovi, s jejichž osudy jsme se seznámili na jiném místě. Poté byl odeslán do nedaleké nemocnice, kde ho po celou dobu strážil jeden dozorce. Soud odmítl psychiatrický posudek, spokojil se s kladným vyjádřením zdejšího chirurga dr. Petáka. Při soudním líčení vysvětloval svůj demonstrativní čin absurdním způsobem. Oba hákové kříže namaloval proto, že sám byl obětí nacismu! Do jisté míry, jako jeho aktivní stoupenec, měl pravdu.

   O poznání stručnější byl ve své výpovědi ing. Burkl. Doplnil ji o to, že do Albertova hostince prý byli přineseni zranění Fritsch a Hampl, první ošetření jim poskytl MUDr. Vilém Hafenrichter. Popřel, že by zde měli Zährl spolu s Gareisem ukryto více pistolí. Do lokálu za ním přišel Jiří Mayer a žádal, aby z výbušnin, které užívali při důlní činnosti, byly vyrobeny granáty, které by použili proti obráncům četnické stanice. Odmítl to, dokonce odjel na důl a vydal striktní zákaz vydávání dynamitu. Hasičskou stříkačku, která byla proti obleženým četníkům nasazena, zajistil ing. Christl. Byla přivezena na Schönbauerově autě, prý zde byla také bedna s dynamitem, ten však použit nebyl. Ve chvíli, kdy přijela četnická posila, odešel do své kanceláře. 16. září 1938 odjel spolu s manželkou a dětmi do nedalekých Františkových Lázní. Sám pokračoval dále na svůj legální pas přes hranice až do německého Plavna. O tom, že měl být tehdy zatčen, nepadla v této výpovědi a ani později žádná zmínka. Při soudním líčení vše zopakoval, popřel pouze to, že rozestavoval vzbouřenecké hlídky před obecním úřadem. Od samého počátku zdůrazňoval, že za vzniklou situaci se necítí být vinen.

   Podle dalšího z obviněných, Josefa Fritsche, při jednání na četnické stanici stál strážmistr Pardus u dveří se zbraní připravenou ke střelbě. Nemůže však uvést, že první začal střílet on. Počet vyjednávačů odhadl na 40. Další četník prý šel proti němu s napřaženou zbraní. Ve skutečnosti se jednalo o strážmistra Příbka, kterého se pokoušelo několik vzbouřenců neúspěšně odzbrojit. Nakonec si ze stanice odnesli pouze zbraň mrtvého četnického velitele, která visela na věšáku. Ve chvíli, kdy začala střelba, se pokusil v místnosti, kde se vedlo vyjednávání, ukrýt pod stolem. Zde ho také zasáhl projektil, kdo střílel, nevěděl. Stůl byl naštěstí pro něho u dveří, proto se mu podařilo proplížit ven. Nedovedl si vysvětlit, proč ho Plass strčil do místnosti mužstva. Jeho výpověď na gestapu se hlavně skládala z toho, co slyšel v hospodě. Zejména prý není pravda, že viděl, jak Pardus zastřelil praporčíka Koukola.

   Dalším obžalovaným, který vypovídal v habartovské cause, byl Jiří Mayer. Podle něho během jednání padl první výstřel, po kterém se velitel četnické stanice skácel na zem. V té chvíli byl ve vedlejší místnosti, v nastalém zmatku se dostal do chodby, zde obdržel od Gustava Bechsteina vojenskou pušku. Zřejmě se jednalo o Koukolovu zbraň. Viděl, jak Hampl, Werner a Ehm padli před stanicí na zem. Naopak, po celou dobu neviděl, že by Hampl měl u sebe pistoli. Následovala vzájemná přestřelka, sám vypálil z pušky dva výstřely pod okna stanice. Udělal to proto, aby vzbouřenci mohli odnést své mrtvé a zraněné. Jednoho z nich sám pomáhal odnášet, nebyl si jist, zda se jednalo o Ehma nebo Wernera. Odnesli je do Reichenauerova hostince, také odtud několikrát vystřelil po zabarikádovaných četnících. Potom přeběhl do Albertova hostince, kde sídlilo velení vzbouřenců. Ještě před příjezdem četnické posily ze Sokolova odešel domů.

   Odmítl Burklovo svědectví o tom, že měl iniciovat použití dynamitu proti obráncům na četnické stanici. Nevypovídal ani na gestapu, ani před sondergerichtem. O politiku se nikdy nezajímal, dokonce ani nevěděl o Hitlerovu rozhlasovém projevu. U soudu odmítl obvinění, že pod okny stanice střílel dovnitř, a také to, že vystřelil po Pardusovi ve chvíli, kdy se vzdal a vyšel neozbrojen na volné prostranství. Jako jediný z obžalovaných, byl si dobře vědom své situace, nepožádal o milost. V jeho případu vypovídalo několik svědků. Ludvík Schubert, později byl také on odsouzen ke 30 letům vězení, uvedl, že viděl obviněného skrčeného pod okny stanice s puškou připravenou ke střelbě. Německý antifašista Alfréd Hartl viděl Mayera ozbrojeného puškou ještě před útokem na četníky, zda střílel, však nemohl uvést. Viděl ho také vedle svázané Růženy Pardusové, když byla odváděna k četnické stanici. Antonín Nykodým potvrdil to, že obžalovaný byl pod okny stanice. Navíc uvedl, že dovnitř vypálil tři rány. V okamžiku, kdy vycházel neozbrojený strážmistr Pardus, obviněný na něho od Doischerova kiosku vystřelil. Četník klesl na zem, ale vzápětí se vztyčil a pokusil se uprchnout uličkou, která vedla u stanice.

   Jiří Pössl, další z obžalovaných, podle vlastní výpovědi na četnické stanici nebyl. Spolu s Rudolfem Blaierem začali po prvních výstřelech prchat. Odmítl výpovědi, jak J. Mayera, tak J. Reisse, které ho nějakým způsobem dávaly do souvislosti s děním kolem stanice. Popletl také to, že zbraň, kterou měl Mayer, patřila původně strážmistrovi Příbkovi. Sehrál úlohu věcí neznalého prosťáčka, pokud jím skutečně nebyl; jeho taktika slavila úspěch - přežil. Do podobné polohy se situoval i Jiří Reiss. Přitom se v rozsudku uvádělo, stejně jako u Pössla, že se při rvačce pokusili odzbrojit strážmistra Příbka. To však Reiss popřel, místo toho přišel s prapodivnou verzí, ve které nevyloučil, že praporčíka Koukola zastřelil ing. Burkl, kterého viděl při vyjednávání na četnické stanici. Také podle něho nebyl Rudolf Hampl ozbrojen. Jako jediný o své výpovědi u sondergerichtu prohlásil, že byla pravdivá. Tolik z výpovědí obžalovaných, nyní dostanou slovo jejich oběti.